O rodičích a dětech
Nazdar Goldo, všechno je jinak.
Nazdar Goldo, všechno je jinak.
Už tři roky jsem zpátky z rodičovské v práci. Zpočátku to bylo poměrně těžké. Musela jsem vlastně začínat plus minus znova. Ale dneska jsem nadšená z toho s kolika skvělými lidmi mám možnost pracovat na dokumentech, které mi dávají smysl a které mne neustále nutí se vzdělávat a rozšiřovat si obzory.
Ustát prohru. Vztek. Neštovice. Nachlazení. Narození. Překonat pohodlnost a vydat se za dobrodružstvím, překonat bubáka pod postelí i rozvodněný potok.... to vše naši Žifulíci zažívají s nadhledem v příbězích, které si s mými kluky vyprávíme vždycky, když už si se zlobením nevíme rady.
Začali jsme s dětmi sem tam nahrávat další příběhy a sem tam je dáváme na podcast. Naposledy to bylo čtení z "modré" knihy "O tom, jak kupovali autobus". Jeronýmek tam mluvil o obrázcích, které děti nemohly v podcastu vidět, tak dávám obrázky sem. Také je možné si koupit knihu :-)
Z poznámky pod čarou jsem se rozhodla udělat samostatný článek. Aneb, kam vás dovede úvaha nad tím, zda dávat či nedávat dětem čokoládový adventní kalendář. Protože čokoláda je přeci FUJ!
Tak jsme jeli do Police! A ne ledajaké Police. Ale rovnou do té nad Metují!
Samozřejmě, že jsem chtěla chytnout Virus za pačesy a hezky ho po žifulíkovsku přežvýkat do legračního příběhu. Ale nejde mi to. Co bych to nepřiznala.
Zdravíme z naší nouzové karantény do té vaší nouzové karantény!
Přicházející jaro ve mně vzbuzuje vzpomínky na ten slunný víkend na Hrádečku, kdy jsme lepili na staré vařečky trávu a kvítky, abychom se přestali bát bubáků a strašáků.
Je to tady. První magická věková hranice. Jeronýmovi byly minulý týden tři roky.